INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nerad bych se mýlil, ale tohle je záležitost vysloveně a výhradně jen pro zasvěcené. Dost dobře si totiž nedovedu představit, jak by mohla oslovit někoho, kdo s MORIORRem neměl nikdy nic společného. A na tom vlastně remasterovaná reedice (mohu-li to tak nazvat) demo nahrávky „Cholera“ a záznamu z vystoupení kapely na památném koncertu „Death Metal Session II.“ z těsně předrevolučních časů stojí a padá.
Pokud si ji pustíte nepřipraveni, pravděpodobně se jejím hracím časem daleko nedostanete, a ještě dlouho poté si budete pod vousy bručet něco o totálním a šedivě nudném metalovém pravěku. Pokud si ji ale naopak pustíte připraveni do nejmenšího detailu, tedy zejména jako zasvěcení a oddaní pamětníci „oněch časů“ (nebo dokonce vlastníci předmětných záznamů v jejich původní podobě a vydání), pak vás to nejspíš pohladí na srdíčku a na duši. A nejkrásnější na tom všem je, že je to tak moc slyšitelné, že jsem k takovému závěru došel i já, který bych sám sebe ve vztahu k MORIORRu označil jako úplně neutrálního, neboť nejsem ani bez jakékoliv znalosti a mírné příchylnosti ke kapele, ale nejsem jí také ani trochu na věky zaprodán. Důvod je prostý – v podání MORRIORu jsem totiž až doteď znal přesně tři skladby, a to (a zasvěcení už vědí) „Termonukleární jatka“, „Vendeta“ a „Extremní kreativita“, neboli skladby, které kapelu reprezentovaly na raných polistopadových samplerech „Ultra Metal“ (1990) a „Death Metal Session“ (1991). A všechny tři mi byly se svou bohatou a šťavnatou (na svou dobu, pochopitelně) porcí tuzemského dřevního heavy – thrash – death metalu nadmíru sympatické, to přiznávám. O zbytku repertoáru MORIORRu (který je, alespoň na tomto CD, přesně takový, jak si onu výše popsanou stylovou krabičku představíte) jsem ovšem až doteď mohl jen neúspěšně polemizovat a stejně neúspěšně bych se také zřejmě pokoušel najít v něm po šestnácti letech zatraceně spěšného hudebního vývoje cosi alespoň trochu přitažlivého. Takže to prosím berte tak, že platí, co už jsem říkal v úvodu – „Cholera/Death Metal Session II. Live“, to je nahrávka, kterou buď vezmete všemi deseti, anebo jí věnujete jen jeden jediný nenápadný a nechápavý pohled. Jistěže ano. Vždyť ono je to tak průzračné, že už by to ani průzračnější být nemohlo.
MORIORR. Jestli víte, o čem je řeč, vstupte. Jestli ne, buďte prosím při braní za kliku opatrní.
3 / 10
Jiří Šujanský
- zpěv, kytara, baskytara
Jarda Pracna/Pavel Kohout
- kytara
Slávek Brada
- baskytara
Mirek Nedvěd
- bicí
1. Intro
2. Hoře
3. Přítel pláč
4. Toulaví psi
5. 7 pekelnejch bran
6. Notorik
7. Cholera
8. Mauglí
9. Vendeta
10. Intro
11. Invaze
12. Znetvořená duše
13. Zlý
14. Štěstí a válka
15. Apokalypsa
16. Tormentace
17. Likvidátor AIDS
Cholera/Death Metal Session II. Live (2005)
Jsem tvůj Kristus (2005)
Čas na funerál (demo) (2004)
Řev alkoholika (demo) (1990)
Cholera (demo) (1989)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Werewolfmusic (1988, 1989, remastering 2005)
Stopáž: 78:21
Produkce: Jiří Šujanský
Louis...... Měl si pravdu. Já patřím mezi ty nezasvětsené. A popravdě jinam ani patřit nechci.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.